Niger je poslední zemí na světě, kde dodnes přežívá elegantní západoafrická žirafa (Giraffa camelopardalis peralta), charakteristická především svou světlou kresbou a bílýma nohama. V průběhu uplynulého století byla vyhubena téměř v celém svém areálu rozšíření od Senegalu po Niger, v roce 1996 zůstalo jen necelých 50 jedinců obývajících trnitou „tygří“ buš nedaleko Niamey, hlavního města Nigeru.
Díky neobvykle úspěšné spolupráci vlády Nigeru, místních komunit, asociace průvodců a nevládních organizací se počty žiraf v této oblasti, zvané „zone girafe“, začaly prudce zvedat. Žirafy mají jak známo unikátní kresbu, podle níž je možné identifikovat jednotlivá zvířata. Od roku 2005 disponuje žirafí projekt unikátními alby, které obsahují fotografie všech zaznamenaných jedinců v jednotlivých letech. Na základě počtu žiraf zaznamenaných při každoročním sčítání a žiraf zaznamenaných v předchozích letech je pak odhadován jejich celkový počet.
Snad ještě zajímavější, než počet žiraf je ale jejich způsob života v „tygří buši“. Žirafy jsou zde totiž v permanentním kontaktu s lidmi, jejich plodinami a dobytkem. A právě tyto vztahy zkoumá přímo v terénu Kateřina Gašparová doktorandka naší Fakulty tropického zemědělství ve spolupráci s Giraffe Conservation Foundation. Vybavena dalekohledem k rozlišování jedinců, rangefinderem k měření vzdáleností, fotoaparátem k zaznamenávání nových jedinců a smartphonem vybaveným aplikací CyberTracker pro zaznamenávání pozic, chování a interakcí, sbírá unikátní data k pochopení křehkých vztahů mezi žirafami, lidmi a dobytkem. Zatímco jsme předpokládali, že žirafy jako plachá a lekavá zvířata se budou dobytku spíše vyhýbat, první data spíše naznačují, že to je právě žirafa, kdo má v tomto vztahu doslova navrch. Několik stovek černých Fulani zebu s mohutnými rohy se při setkání s žirafou nejednou otočí a změní směr, aby se setkání s podivnou dlouhokrkou krávou vyhnuli. Velbloudi se zdají odvážnější a občas dokonce okusují stejnou akácii jako žirafa. A nejstatečnější se v tomto ohledu jeví ovce a kozy – není výjimkou pozorovat, jak se doslova motají žirafám pod nohama – hledají totiž na zemi lusky akácií, které žirafy shodí na zem.
Stejná data, jako sbírá Kateřina v „girafe zone“ mají za úkol sbírat i strážci v rezervaci Gadabeji, 800 km na severovýchod, kam bylo v listopadu 2018 odvezeno 8 mladých žiraf za účelem založení další populace. Sympatičtí Touaregové pověření tímto úkolem jsou neuvěřitelně inteligentní a schopní, každou ze „svých“ žiraf rozpoznají dokonce i podle stopy! Jak ale sdělit týmu v Niamey, které přesně žirafě stopa patří? Abychom usnadnili komunikaci mezi týmy, které data sbírají a zpracovávají, vysvětlili jsme strážcům, jak žirafy pojmenovat a zařadit do identifikačního alba. Každá žirafa v Gadabeji tedy teď má jméno, třeba Kader, podle bratrance jednoho ze strážců, který se chová úplně stejně jako zmíněná žirafa.
Počítáním a pojmenováváním žiraf ale naše práce v Nigeru rozhodně nekončí. Další z našich doktorandů, Abdoul Razack Moussa Zabeirou, sbírá unikátní data v masivu l’Air daleko na Sahaře, aby odhalil detaily ze života jedněch z poledních gazel dama (Nanger dama) žijících na této planetě. Doktorandka Zuzana Holubová se zase snad brzy vydá na samý jih země, do parku W, kde doposud najdeme slony, hrochy, lvy a řadu druhů antilop. Zuzanu spolupracující s týmem Wild Africa Conservation bude zajímat především západoafrický buvolec (Alcelaphus bucelaphus major), jehož počty v celé západní Africe stále prudce klesají.
V tuto chvíli také startuje spolupráce s univerzitami v Niamey a v Maradi, takže pevně věřím, že se počet studentů zabývajících se výzkumem a ochranou velkých savců v Nigeru brzy ještě zvýší.
